Kronika Brontosaura Praha 7 a těch druhých

Předmluva pro první vydání (1994)

Milí přátelé,

po tři čtvrtě roku slibů jsem přikročil k činu a předkládám vám následující text. Není to dílo kdovíjak skvělé, ale snad se vám bude líbit. Přestože jsem se pokoušel o maximální historickou přesnost, mám stejně pocit, že jde spíš o pravdu mýtickou než skutečně reálnou. Takže se ani trochu nedivte, když po otištění dílů tohoto seriálu budou následovat vlny oprav a upřesnění zaslané našimi brontosauřími pamětníky.

Snažil jsem se také, aby toto dílko bylo vtipné - což ovšem bylo trochu v rozporu s přáním, aby v něm bylo hodně informací o naší historii. Snad se mi podařil jakž takž přijatelný kompromis.

Za pomoc, vyprávění a ochotu děkuji těm, bez kterých by se mi práci dovést do konce nepodařilo. Jsou to především Ríša Medal, z jehož vyprávění jsem sepsal úsek od roku 1980-1987, Pavel Fanta, který toto všechno okomentoval, doplnil a vyzpovídal Rosťu Jeslíka a p. Petráčkovou, krátce před tím, než podlehla své nemoci. Řadou poznámek mi pomohl i můj ctěný starší bratr Pavel a svou troškou přispěl i Tomáš Just. Úsek od roku 1987 do 1994 jsem psal hlavně podle svých vzpomínek, odpusťte mi tedy subjektivitu pohledu (projevem jisté snahy o její překonání je to, že o sobě píšu ve 3. osobě)

Honza Činčera

Předmluva pro druhé vydání

Kronika Brontosaura Praha 7 vycházela v Haltýři v letech 1994-1995 a nutno říct, že vyvolala značný ohlas. zejména negativní, protože mnohými aktéry v práci popisovanými nebyla zcela doceněna jakožto mýtus, a bylo poukazováno na mnohé nepřesnosti v hodnocení lidí i událostí. Proto připomínám: je to mýtus. Seriózní historická práce by vyžadovala mnohem více času stráveném diskusemi s pamětníky, analýzu archívu (výročních zpráv, účetnictví), nepomíjeje ani solidní rešerši, která by celou historii přesněji vsadila do příslušného společensko – historického kontextu. Oproti tomu mýtus si může dovolit být trochu subjektivní a nepřesný, neboť není sbírkou fakt, ale vyprávěním. Takže – pamětníci, klid, nechte nože v kapse, nejde o vás, ale vaše mýtické obrazy, přiblížené archetypálním vzorům.

Po pěti letech tedy vychází celá kronika znovu. Nedá se zcela vyloučit, že oproti původní variantě, bude rozšířena o další díly (popisující zejména období 1995-1999), ale není to ani úplně jisté. Patrně by tyto kapitoly musel někdo napsat a jestli se někdo takový najde, to není moc pravděpodobné. Práce historika i mýtotvůrce je náročná, odpovědná a zejména vyžaduje jistý odstup. No, ale nechte se překvapit.

Honza Činčera

HISTORIE NAŠÍ ORGANIZACE

U vzniku naší organizace stojí jako sudička osobnost p. Evy Petráčková (umřela po dlouhé nemoci na podzim 1993). Její osobnost byla vskutku neobyčejná! Zajímala se o léčitelství, magii, a také byla funkcionářkou SSM na Praze 7. A přišel příkaz. Na našem obvodu nejsou žádní brontosauři! Okamžitě založit! Paní Petráčková měla k přírodě blízko a tak už od roku 1978 začala žhavit různé kontakty. Nejprve obrátila k ochranařině lukostřelecký oddíl Arcus, který začal zkoumat zeleň v Letenských sadech a ve Stromovce. V roce 1979 začíná spolupracovat se Státním aktivem ochrany přírody a přírodovědným oddělením ODDM na Praze 7. A tak vznikla Komise pro tvorbu a ochranu životního prostředí na Praze 7 (KTOŽP). V březnu 1980 vpadla do gymnázia Nad Štolou a sebrala všechny, kteří dělali SOČku na nějaké přírodovědné téma. A hned domluvila akci.

A tak poslední březnový víkend roku 1980 se konala první akce, o které, jak tvrdí pamětníci, se dá říct, že dala impulz k nějaké organizaci. Bylo to legendami opředené "školení" na Karlštejně. Všechno platili svazáci, spalo se na ubytovně, ale hlavně se sešlo spousta lidí, víc než se vůbec čekalo. Byl mezi nimi Ríša Medal, Tomáš Just, Milan Damohorský, Vojta Petráček, Standa Mach, Gilla Bečková, Honza Plachta a další a další. Ti taky vytvořili první generaci v klubovně (vlastně ve Věži). Hrály se blbárny, udělal se noční výlet na Karlštejn, prostě to byla paráda. Přidávala se i docela malá děcka, např. z Ríšova přírodovědeckého kroužku. Centrum organizace bylo v budově staré vodárenské věže (ul. Na výšinách 1000), která fungovala jako DDM Praha 7.

Dál pokračovaly výlety a víkendy. Třeba na Velkou Chyšku na Pelhřimovsku, kde se stavěl tábor pro děti. Hlavně se ale blblo v Troji. ( to mělo své kořeny i ve svazácké nutnosti 'odvádět aktivitu') Chodilo se po starých usedlostech v Trojské kotlině a tam byli neúprosně zpovídání tamější starousedlíci. Babičky a dědečkové většinou rádi odpověděli na všechny zvídavé otázky, vzpomínali na tatíčka Masaryka na bílém koni, a tak vznikl docela slušný přehled informací o historii oblasti. Bylo to - vzhledem k věku zpovídaných - na poslední chvíli. Většina z těchto starousedlíků už nežije.

Taky se dělal průzkum stavu žab ve Stromovce. Tady se připomíná komická historka s Luďkem Voskou. Luděk totiž před tím prodělal jakousi hroznou chorobu, která ho na dva měsíce připravila o hlas. Když se pak snažil vysvětlit rozčilenému pánovi, který ho přistihl se síťkou v ruce a žábou v síti, že není vandal, ale ochránce přírody, mohli se ostatní účastníci akce zbláznit smíchy.

Bujely i mezilidské vnitroorganizační vztahy (především mezi opačnými pohlavími). Páry se spárovávaly a opět rozpárovávaly. Ale to je myslím tradice, která trvá dodnes.

Společně se slavily narozeniny. A taky se snilo o prvním Baráčku, skvělé trvalé základně pro akce. Ten byl na Kazánce. Díky paní Petřáčkové, která tehdy organizovala akce, byly od něj i klíče. Baráček byl opuštěný a šlo jen o povolení pro jeho zařízení. Tady ale padla kosa na kámen. Těsně nad Baráčkem totiž byla Husákova vila a to rozhodlo.

1981

Jezdí se hodně na Křivoklátsko, kde je navázán kontakt s Hugem Pavlem, bratrem Otovým. Protože už tehdy se objevují snahy toto území zatopit v rámci stavby přečerpávací vodní elektrárny, konaly se hlavně průzkumy ohrožených lokalit a plánovala první odbojová činnost. V Praze se prováděl výzkum stromů, které rostou mimo les v Troji, Letenských sadech a ve Stromovce. Uspořádaly se i dvě vskutku obří akce - první bylo Vyčištění Trojské kotliny. 10 autobusů tehdy pomáhalo svozit prakticky celé gymnázium Nad štolou a další dobrovolníky s pytlíky na odpadky na určená místa. Protože to bylo přibližně na Den Země ( o kterém se tehdy ale nesmělo mluvit), započala tím tradice slavit svátek naší planety prací.

Druhou takovou akcí byl monumentální výlet na Sněžku. Zúčastnilo se ho asi 150 lidí, s Bilakem a honorací v čele. Výstupu předcházela sobotní brigáda v KRNAPu. Tam okusil Ríša poprvé břímě organizátora, které se na něj postupně začalo přenášet. Když totiž lidi po svačince poléhavali a nechtělo se jim znovu do práce, zvedl se Ríša a povídá: " Už mě to nebaví, jdu domů!" A šel. Když se otočil, s hrůzou zjistil, že stopadesátičlenný dav brigádníků mu kráčí v patách ...

Přišlo léto a s ním Expedice Sarmatica. Tak se totiž jmenoval tábor, který KTOŽP organizovala pro děti kdesi u Pezinoku v Malých Karpatech. Brontosauři přijeli dřív, stavěli tábor, kopali latrínu a dělali jiné užitečné činnosti. Jak vzpomíná Tomáš Just, tady už se začal projevovat rozpor v řadách organizace, který později vyvrcholil rozpadem ve dvě organizace menší, jedné zaměřené víc na práci, druhou na hry a výchovu. Zatímco totiž parta kolem Tomáše pilně kopala latrínu, vyměřovala Ríšova skupina místo stavby stanů zakřivení planety, takže se pak nestíhalo. Tábor se ale velice povedl. Bylo horko, slunce pálilo, bylinky na čaj se sušily v zálesácky zařízené kuchyňce, hrály se bronťárny. Rosťa Jeslík, který p. Petráčkové pomáhal s vedením a který mj. vedl i lukostřelecký oddíl přinesl luky, takže se i střílelo z této zbraně našich předků.

1982

Pracuje se na Haltýři a na Havránce. V létě se dělá tábor v jižních Čechách, kdesi u dnešního Temelína (tento nápad od nás převzala v poslední době Hnutí Duha). Protože ale skoro pořád pršelo, tak se moc nepovedl.

Pokračují i víkendy. Tak třeba na podzim se jelo na jakousi ubytovnu v Jizerských horách. A tam se to stalo! Standa Mach měl totiž zálibu ve výbušninách. Vždy měl po kapsách nějakou tu výbušninu a to se mu stalo osudným. Rozrušen přípravou bramboráku udělal nějaký ten neoptrný pohyb a dírou v kapse mu vypadla a rozbila se lahvička se suříkem. Došlo k explozi. Standa i ubytovna to odnesli několika popáleninami, v podlaze se udělala trhlina do spodního patra a sedmička vína pro správce nestála taky právě málo. Standa dostal od p. Petráčkové půlroční zákaz ukázání se ve Věži. To ale vyhrotilo už do té doby napjaté vztahy mezi ní a skupinou kolem Tomáše Justa (a Milana Damohorského přezdívaného Damoduch), kterí nelibě nesli její vedení. I oddělili se tedy a založili v roce 1983..2. ZO ČSOP Troja. Oddělila se i činnost obou organizací. Justovci pokračovali v botanických a dendrologických výzkumech v Troji. Hodně se angažovali a angažují ve snahách ochránit Trojskou kotlinu před vpády civilizace. Hodně vpádům taky zabránili a jsou dnes významnou ochranářskou organizací (mezi členy mají mj. i bývalého ministra Vavrouška). Vydávají měsíčník Trojské koniny. Tomáš i Milan se vyznačují specifickým smyslem pro humor, Tomáš kromě toho satirickými šlehy a komiksy o nepracujících ochranářích a zálibou v archaických střelných zbraních a myslím, že kdo je poznal, ten jen tak lehce nezapomene.

1983

Zmenšená KTOŽP pokračuje ve své činnosti. Přicházejí noví lidičkové - David Maňhal, Pavel Fanta (ten vlastně přišel už v roce 1980, ale až po maturitě v r. 1982 zaktivněl), Mirek Konvalina, Petr Říman. Je to vlastně už druhá generace, z lidí, kteří byli na Karlštejně už zbylo jen pár. Hlavně Ríša, který střídá p. Petráčkovou a stává se předsedou organizace. Pracuje se na Haltýři - staví se zde první zábradlí, které má zabránit lidem v přístupu na vřesoviště, staví se i první cedule naučné stezky.

Jezdí se na litvínovský zámeček Jezeří v těžbou zničeném okolí. S místními brontosaury ze Zeleného domu a místními obyvateli se tu jednou odehrává veliký karneval. Na Jezeří se spolupracovalo hlavně s Mírou Brožíkem, dnes majitelem několika benzínek a velkým sponzorem ekologického hnutí.

Společné akce se dělají i s Pardubáky (Brontosaury z Pardubic), občas se někam jede i s dětským oddílem Kosatky vedeným Rosťou a Alešem Bezděkem.

Taky se v tomhle roce jelo poprvé do Bulharských hor.

1984

Objevuje se několik dalších zajímavých lidí. První z nich je Irena Košařová, pozdější organizátorka několika táborů, druhým je Jirka Pokorný alias Pokyn alias Vlaštovka. Jak se dostal Vlaštovka ke své přezdívce? Bylo to na víkendu Pardubicích, když účastníci ne a ne přijet. A když se objevil první, uvítalo ho nadšené : "A už je tu první vlaštovka!" A už to zůstalo. O Vlaštovkovi vám nusím říct víc, neboť je také významnou postavou naší organizace a historky o něm a jeho rodině patří k folklóru. Jirka pochází z moravského Melasína a má dva bratry s postavou menšího medvěda. "Jen počkejte, až přijde náš nejmladší bráška," říkají, když se v Melasínské krčmě schyluje k bouři. Když potom Jirka vstoupí, je se svými 180 cm uvítán chechtotem a letícími půllitry. Jirka spolu s Petrem Římanem vystupovali jako svérázná dvojce - oba psali básničky o lásce, které si sami vydávali, oba žili poměrně bohémsky a oba se taky museli oženit o něco dřív, než by asi jinak chtěli. Dvojice Petr - Pokyn založila později i tradici stanových táborů v Bozkově. Jirka dělal hlavního vedoucího a Petr černou ovci. Petr, který přišel o rodiče a se státní podpory studoval několik let první ročník na právnické fakultě je dnes jedním z nejbohatších lidí v republice, protože díky privatizaci přišel jeho bratr k mamutí stavební firmě. Jirka, který se později vydal cestou svazáckého funkcionáře a organizoval akce z této pozice, se dnes živí pořádáním jazykových táborů pro děti.

Jezdí se na Kokořínsko, do Prokopského údolí, dělá se průzkum trojské Katovny. Spolupracuje se s ochranáři z Prahy 6 i 10. Staví se první sroubek kolem pramene na Haltýři.

V létě je zorganizován tábor pro děti v Orlických horách. Povedl se, byť byl i trochu paďourský - spalo se v základně, k dispozici byla i elektronika a auto. Na druhou stranu to umožnilo dost odborné poučně biologicky poznávací kejkle.

Objevují se ještě další lidičky, Katka Vokálková, Květa. Taky Pavel Činčera, budoucí předseda naší organizace. Aby byl odlišen od Velkého a služebně staršího Pavla Fanty, získává přezdívku Pavlík.

1985

Objevuje se Jana Veselá, Helena Izbická, Aleš Kostohryz, přezdívaný Zoubek, Franta Draxler. Ten taky figuruje jako důležitá postava tohoto období, neboť učil účastníky několika víkendů (mj. na Kokoříně či na Pusťáku u Ameriky) slaňovat. Měl k tomuto účelu jakési příšerné zařízení, nazývané xylofon. Dodnes se těm, kdo Frantův trénink prožili potí ruce a s hrůzou vzpomínají na pády do hlubin. František choval doma králíky a aby se nepřemnožili, zval často kamarády k sobě. (Jeho druhou specialitou byla jablka v županu.) Prý to byly dost slušné žranice.

Bábovky se neberou - tak se jmenoval aprvní akce tohohle druhu, která se v roce 1985 odehrála ve Věži. Šlo o pracovní víkend v PBZ s hrama a přespáním.

V létě se pořádá v Jizerkách tábor por středoškoláky. Pršelo, což je vždycky smůla. Provádí se výměna informačních cedulí v Pražské botanické zahradě.

Objevuje se další ekologické zvěrstvo. Magistrát vymyslí projekt stavby povrchově hloubenného tunelu přes Stromovku. Na protest se ve Věži odehrál seminář o tomto problému. Byli tu odborníci z obou stran. Páni architekti ale tentokrát nebyli ti, kdo měl navrch a žralo je to. "Jak si to představujete, dělat něco takového?" pobouřeně po skončení reagoval jeden z nich. Do konce éry chyběly ještě čtyři roky a Brontosauří komunita na Praze 7 si vysloužila první zápis do černé knihy mocných.

Zdařilý víkend se povede ve Slavkovském lese, kde se stopují vydry a tak zjišťuje jejich počet (ten se bohužel už ztratil v propadlišti věků).

1986

Víte, co je to akce Sisyfos? To se rok sbírá alobal, hněte do koule a s tou se potom dělají závody na Petřín. Tehdy se ovšem alobal recykloval. Kromě Sisyfa se uspořádala spousta jiných akcí. Vlaštovka s Jitkou Šlechtovou vítají jaro, Jana Veselá zpřístupňuje svou chatu v Mladé Vožici, perfektní pracovní Velikonoce se povedou na Křivoklátě. Ohlas vzbudily i revoluční hesla na 1. máje (Méně řečí, více práce, to je naše agitace a další.). Teď už to tak nevypadá, ale tehdy to bylo poměrně kontroverzní, protože všichni kecali a nikdo nepracoval.

Díky zdařile uzavřené zmlouvě s PBZ se v létě koná první tábor pro středoškoláky v Troji. Je 14denní, pracuje se právě pro botanickou a bydlí se ve vodácké základně. Tím vzniká klasická táborová tradice, která přetrvá až do roku 1993. Tradice s hrama v Praze a jinými klasickými Ríšo - lipnickými hrami. Při jedné z nich - Inzerátech na seznámení se Ríša dává dohromady se svou budoucí ženou Klaudií (s Trenčína). To jej potom po čase zavede za hranice, kde pod Trenčínským hradem vede jedno ekocentrum pro středoškoláky. Tábor kromě Ríši organizovali ještě Irena, Jana Veselá a Luděk Voska. Každý dal něco ze svého a tak se povedlo. Protože už jsem zase uvedl několik lidí, které možná neznáte, tak vám o nich něco povím. Jitka Šlechtová byla hodná, ale trochu zvláštní osůbka. Byla totiž radikální feministka a to nakonec vedlo k sérii výbuchů, které někdy v roce 1988 skončily Jitčiným odchodem. Luděk má trochu neobyčejné povolání, neboť je patolog. S oblibou vypráví humorné historky z pitevny, o mizejících mrtvolách a podobně. Dneska už je MUDr. a nedávno se ženil. Jana Veselá se loni provdala a další zprávy o ní nejsou.

V létě se jede na Vihorlat.

Na podzin se jede mj. do Brezového pod Bralom a do hájenky v Poteplý, kde se tradičně pálí klestí.

V tomto roce se uskutečnila také veliká plavba po Berounce (lodě půjčil Franta Draxler). Proběhla úspěšně, jenom pod černošickým jezem utopil Pavel Fanta loď a málem i sebe. Nakonec se ale šťastně zachránil a tak nám zústal náš hospodář zachován.

Několik akcí organizuje Irena a další lidičkové v dětském domově ve Stránově. Děcka blbla, běhala, malé holčičky se zamilovávaly do velkých brontosaurů a hlavně z toho byla radost. Šokovaný Pavlík (přezdívka Pavla Činčery) se nemohl vynadivit odvaze špuntíků, kteří při noční bojovce nevzrušeně přebíhali po jeho těle, schovaném do veliké trubky, kterou museli proběhnout. Kvůli změně vedení DD se další rok už akce neopakovaly.

Taky už máme první baráček - je jím polorozpadlý dům nad ZOO.

V tomhle roce začínáme hospodářsky podnikat, neb zakládáme při naší komisi rovněž 2. ZO SSM na Praze 7. Prvním a stále ještě fungujícím naším hospodářem se stal Pavel Fanta.

1987

Na jaře se jede do Milochova na lodičky a na práci. Zorganizuje se jeden nebo dva country bály ve Věži, koncert disidentského písničkáře Pepy Nose a příjemně strávené Velikonoce. Ten koncert byl opravdu povedený. Pepa Nos totiž tehdy nebyl ještě hvězdou folkového nebe, ale spíš zkrachovalou existencí. Pod transparentem "Vojna je nejčestnější povinnost každého občana" (Zasedací místnost ve Věži byla totiž vyzdobená pro odvodní účely) pěl své protest songy a meditoval o józe a převtělování duší upíjeje přitom z láhve Prazdroje.

V létě se počíná veliká série prázdninového stékání hor. Jelo se na Rilu ve složení Ríša, Aleš Kostohryz, Aleš Bezděk, Luděk, Pavlík a asi ještě někdo další. Účastníci vyrazili optimisticky s krosnami narvanými konzervami. Ty potom v Bulharsku hodně zpopulárněly, neboť po prvním kilometru převýšení se staly předmětem obchodu a později i charitativní činnosti. Vyprázdněné batohy sice umožnily pohyb dopředu a vzhůru, ale vyprázdněné žaludky začaly zlobit. I to se ale mohlo stát příčinou radostných okamžiků! Když totiž Luděk zrovna jednou v podřepu na úzké hřebenovce domlouval zbouřeným vnitřnostem, všiml si znepokojeně, že se k němu po jediné možné příchozí cestě blíží veliká skupina turistů. "Zdá se, že jdeme nevhod?" pronesl jeden z nich. "Ani ne" odtušil Luděk chladnokrevně. "Hele, krajan!" zajásali turisté a začali se bouřlivě pozdravovat.

Taky se jelo na Svojšice a to na Slunovrat. Tábor Troja 87 organizuje Ríša sám, a hodnotí jej trochu hůř, než loňský. Taky se úplně nesrostli noví lidi z loňskýma účastníkama.

Na podzim ale Ríša po velikém loučení na Kokoříně odchází na vojnu a pro naši organizaci přichází kritické chvíle. Naopak přichází i noví lidé, mj. Pavlína Krennová, Honza Hřebec, Láďa Havlíček a Honza Činčera.

Tehdy se organizace dostává do hluboké krize. Noví lidičkové jsou ještě nesmělí a neprůbojní, staří lidičkové odchází. Ve Věži se schází (o útercích od 18.30) tak 4-8 lidí. Akce organizuje Pavlík a Vlaštovka. Vlaštovka se taky stává novým předsedou naší organizace. Pavlík ještě na podzim uspořádá jeden víkend pro středoškoláky, ale jinak se nic moc neděje.

Co se ale děje je horečná aktivita na záchranu Křivoklátska. Projekt zatopení jeho nejhezčích částí se opět dostane do popředí. Realizační tým Pavlík - Luděk (Luděk celou akci skvěle moderoval) zorganizují koncem roku ve Věži seminář, ve kterém to zastánci stavby dostávají od odborníků biologů i ekologicky uvědomělé veřejnosti. Emoce bublají a technokrati mají co dělat, aby unikli se zdravou kůží. Promítal se i perestrojkový film Přehrada o zatopení desítek měst ve středním Rusku nádržemi vodních elektráren. Byl to prostě zase jednou správný skandál! A stavba se nakonec nekonala, Křivoklátsko zůstalo nad vodou a ne pod ní a úspěch hřál pod kabátem v dutině hrudní. Mimochodem za zachránu křivoklátských luhů a hájů se jako první začali brát bratři Kužvartové. Starší - Petr, právník a disident se dnes vyskytuje v prostředí nekomunistických levicových stran. Mladší - geolog Miloš působil nějakou dobu v naší organizaci, aby se o několik let později stal jedním z ředitelů odboru ministra životního prostředí.

1988

Opět začíná nová vlna brontosauří aktivity. Tady už bych asi mohl mluvit o třetí generaci lidiček v naší organizaci. Organizuje Pavlík, Vlaštovka, občas Luděk, na akcích a ve Věži se objevují Katka, Květa, Pavlína, oba Honzové, Láďa, Helena Izbická, oba Pavlové, Motejl ad. O Motejlovi alias Martinu Zikešovi jsem vám taky ještě nic nenapsal. Byl to také velice svérázný člen naší organizace. Podepsal Chartu a těžko se snášel s Vlaštovkou.

V dubnu se jelo na Kokořín na nepracovní víkend a bydlelo se v ubytovně Malby v Kokořínském Dole. Nu a protože tehdy se ještě slavil Den osvobození tak 6.-9.5. zorganizoval Pavlík velikou pochodovou akci v Bílých Karpatech. Spalo se u naší babičky v Brumově a dál se vyráželo přes Velký Javorník, Vláru a Sidonii na Vršatec. Slunko hřálo, kilometry ubíhaly a puchýře praskaly. Není divu, že když ranní slunko oblízlo bílé skály pod Vršateckým hradem, rozhodlo se pokračovat v cestě z deseti účastníků jenom čtyři. Hlavně Pavlína měla opravdu hrůzostrašně zpuchýřnatělé nohy. Po nezdařeném pokusu o vykoupání se ve Váhu (První odvážlivec, který doň skočil s hrůzou zjistil, že to, o čem si myslel, že jsou řasy, je ve skutečnosti lidský produkt dopravený tam kanalizací.) jsme se rozdělili. Větší skupinka nechodců dojela do Trenčína, kde si užívala znamenité zmrzliny a Trenčianského hradu. Čtyři zbylí chodci (bratři Činčerové, Petr Říman a Aleš Bezděk) pokračovali do Ilavy. Tam jsme zpronevěřili erární peníze a šokovali majitele restaurace. Jistě čekal od uválených a špinavých pobudů v maskáčích něco jiného, než pro každého dvě nejdražší speciality podniku. Pak jsem pokračovali do Strážovských vrchů na horu Vápeč. To už ale slunce opravdu pálilo a mně se dostavila krize. Bylo mi naprosto jedno, že kousek od nás proběhla rodinka divočáků a zajímal mě jen vrchol. Ale i ten se dostavil. Ty hory jsou opravdu malebné! Další den jsme se srazili v Púchově s druhou skupinou a pokračovali domů. Opravdu zdařená akce!

Taky se udělal příjemný večer s opékáním masa a cvrnkání kuliček do důlku vydlabaném do podlahy na Baráčku. Vlci ze ZOO vyli, asi záviděli Brontosaurům jejich chutnou krmi.

Skupina kopcolezců s Pavlíkem, Helenou a Katkou tentokráte stékají Pirin.

V létě se konají tábory přímo dva a oba organizuje Vlaštovka s Petrem (v Troji dělá Pavlík jako novopečený dobrovolný zdravotní bratr zdravotníka a pomáhá Helena Izbická). Ten první v Bozkově pro "Brontosauří veterány." Spí se ve stanech u potoka Vošmendy a stejnojmenného sroubku a pracuje se v jeskyních. Poměrně dost prší. Za asi nejzdařilejší hru považuji Hledání víly Michaely. To totiž Vlaštovka s Petrem sbalili jednu místní krasavici a nám dali za úkol ji najít podle několika pomocných slov (škola, psi apod.). Tady opět hanebně selhal autor tohoto vyprávění Honza, když se vydal špatnou cestou a nakonec byl k všeobecnému pobavení nalezen v hospodě (byť i u minerálky). Na tomhle táboře k nám přišel Petr Trávníček.

Ten druhý tábor (nepočítám-li Jirkovy svazácké letní aktivity pro učňáky). se odehrál opět v Troji a opět byl čtrnáctidenní. Stavěl se na něm první chodník přes haltýřský mokřad. Velice se povedl organizačně (hrála se veliká honička v Praze, ekologická pohádka o plenění komunismu v Čechách zahraná před očima žasnoucího funkcionáře na kontrole, Trojský trojboj, Společenský večer M.D.Rettigové s ruletou o kuličky - ty se získávaly za výhry v soutěžích, sugestivně pojatý Den Trifidů, při kterém jedna z účastnic spadla ze střechy základny a div, že se nepolámala a další), ale na druhou stranu občas poměrně dost skřípaly vztahy mezi Jirkou a některými účastníky. Jirka totiž přes své nesporné organizační nadání umí dost špatně jednat s lidmi - resp. dost s nimi manipuluje, což je samozřejmě většině lidí po nějaké době nepříjemné. Na tomhle táboře se poprvé objevil Vláďa Lysenko - človíček poměrně nešťastně střídající různé ideologie od trampingu přes satanismus až po nedávné nabíjení chorvatských děl ve válce v Jugoslávii. Přesto myslím, že tábor účastníky dost ovlivnil - ať už v dobrém, či ve zlém.

Pokračuje tradice bulharských hor - Pavlík s Helenou, Katkou a dalšími jedou tentokrát na Pirin.

Taky vychází v tomhle roce něco jako Informátor - informační list posílaný základním členům se seznamem akcí. Píše ho Vlaštovka.

Na podzim se uspořádalo několik víkendů. Jednak v Žimuticích u Týna nad Vltavou, kde se pracovalo v lese a jezdilo na koních, další epizoda seriálu víkendů Bábovky neberem jakožto sraz táborníků s prací v PBZ a velkolepý návrat Ríši do civilu nazvaný V 6 po válce aneb Hledání Malého prince. Tento víkend byl klasický s klasickým programem (Rozcvička bylo probuzení, ukázání vzdálené hory a věta :"Tam tě čeká další zpráva!", stavěl se Setonův hrnec atd.) a taky poslední, který pro nás Ríša organizoval, neboť se odstěhoval za svou ženou Klaudií do Trenčína.

Na podzim je novým předsedou organizace zvolen Pavlík.

Honza Hřebec s Pavlíkem a Pavlou Fantou pořádají v tomhle roce několik seminářů o ekologické výchově. Konají se ve Věži a jsou zpravidla spojeny s nějakou tou blbárnou (např. při přesunu od nádraží musí účastníci papírovými koulemi odrážet útoky jiných účastníků). Sjížděli se na ně různí odborníci jako Vavroušek, Caha, Kulich, Bakalář aj. Obsahovou stránku zabezpečovala Šimona Bouzková, budoucí spolupracovnice RNDr. Moldana na MŽP a rovněž budoucí Sestra v Kristu.

Strávíme příjemný předvánoční večer s dárky, hostinou a hrami v klubu Malby v Havranské ulici, který zajistil Pavel Fanta.

Vzdáváme se našeho prvního Baráčku u ZOO, dobrovolně jej přenecháváme Psychiatrické léčebně a získáváme nový Baráček nad Haltýřem. Je menší, tudíž snáz udržovatelný a má také velikou zahradu. Navíc to máme blíž do práce, která se tou dobou stěhuje z jiných lokalit botanické do okolí Haltýře.

Rovněž se zvolna přesouváme z prostor ve Věži do nové klubovny v Malířské ulici.

1989

Ještě v lednu zajistila Helena skvělý víkend v jeskyních Českého Krasu. Tedy, ne že bychom byli v jeskyních celou tu dobu, ale skoro. Práce totiž spočívala v tom, že jsme se spustili do takové díry v zemi, prolezli plazivkou a pak vykopávali tunel do dalších hypotetických podzemních prostor. Bylo to tak trochu fušování přírodě do řemesla, ale byla to paráda! Hlavně, když se mezi námi kutači roznesla zpráva, že musíme zhasnout svíčky a utéct na povrch, protože jsme vydýchali vzduch. No prostě romantika. Po práci jsme prolezli jednu opravdu ohromnou jeskyni, veřejnosti nepřístupnou. Lezlo se dílem po břiše, dílem po provazovém žebříku, místy ani přilba neprošla (ale člověk ano), zkrátka moc dobrá akce to byla. Na jaře organizuje také Pavlík víkend v Bozkově, kam vůbec jezdíme tou dobou často.

Na jaře, když slumce zdá se zapadat nad Stromovkou a architekti už si brousí zuby, se odehraje další akce na její záchranu. Pavlík & Honza Hřebec & Helena & Petráčkovi & dr. Jablonský (pracovník Geoindustrie a dnes majitel několika domů na Praze 7) zorganizovali v Karolinu výstavu, která byla Stromovce právě věnovaná. Původně měla být o zamýšleném kácení, ale tou dobou už se z toho stala politická záležitost, kvůli které se demonstrovalo a tlouklo, takže nakonec z toho vypadlo zaměření na její přírodní krásy a Rudolfovu štolu, jakožto významné technické památce. Pavlík na to vzpomíná jako na permanentní stres a hrůzu. Rozzuřený architekt běhal po Karolinu a dožadoval se speciálních skel převážených ve speciálních autech, Štěpán (tehdy šéf pražské KSČ) příšerně nadával, prostě to byla asi docela legrace. Nakonec se akce podařila. Vernisáž byla slavnostní s Mílou Zíchovou, televizí, novináři a mraky různých ochranářských celebrit. Stromovku nakonec zachránila revoluce a Štěpána vypískali dělníci v Kolbence. Pavlík se zařekl, že to byla poslední výstava, kterpou v životě organizoval a zatím tento zavázek plní.

Pavlík s Helenou, Káčou, Vojta s Markétkou, Květa a Honza Hřebec jedou do třetice do Bulharska - do Rodop.

Nu a v létě organizuje Pavlík velikou expedici do Ruska. Bratr totiž navázal spolupráci s moskevskou ekologickou gruppou Korjaga a tak se deset z nás svezlo s nimi na jejich pracoviště na pohádkovém ostrově ležícím v Ladožském jezeře se jménem Valaam. Byl to vlastně bývalý posvátný finský ostrov, plný různých kostelů a klášterů a hlavně s fantastickou severskou přírodou plnou losů, limb, sosen a jim podobných. Pracovalo se na zkrášlování tohoto ostrova, pustošeného čtyřicet let komunistickými úředníky a pohraničníky, kteří ekologii ani církevní architektuře nebyli příliš nakloněni. Mimochodem - práce byla poměrně specificky ruská - namísto pročištění starého odvodňovacího kanálu, jsme stavěli kanál nový, a to přes kopec! V druhé půlce tábora nás přijela podpořit skupina Američanů z nějakého toho mírového hnutí. V Petrohradu nám poměrně humorně ujel jediný expres do Prahy. Pavlík se naštěstí rychle vzkřísil, a tak jsme se nakonec vrátili domů živí a nepoškození.

Je to vlastně rok plný různých výpadů do zahraničí. Mirek Konvalina zorganizoval autobusový zájezd do Francie. Na podzim taky jede první skupinka s Pavlíkem, Helenou, Petráčkovými a Honzou Hřebcem do Belgie. Zařídila to Helena. Helena totiž vyvíjela veliké mezinárodní aktivity a většina zájezdů, které jsme uspořádali, bylo díky ní.

Vlaštovka organizoval opět tábor v Bozkově, z něj k nám přišli Radka Blažejová a Kuba Čtvrtník.

V srpnu navštívil Prahu náš expředseda Ríša spolu s bandou slovenských potenciálních ochranářů - středoškoláků. Tábor byl čtrnáctidenní, bydlelo se ve vodácké základně a stavělo se zábradlí a část chodníku na Haltýři. Byla to pořádná práce a z větší části vydržela až do roku 1994, kdy byla definitivně zničena vandaly.

Na Ríšův tábor navazuje tábor, který organizuje Pavlík spolu s Luďkem a Irenou. Je mezinárodní, neboť na něm kromě deseti Čechů je taky deset Rusů z Korjagy. Tábor začíná v Troji, pak se stěhuje do Bozkova a nakonec do Bílých Karpat, kde ve spolupráci s CHKO Valašské Klobouky a hlavně pak Mirkem Janíkem je opravována jedna historická budova na klobouckém náměstí.

Na konci tábora se bydlí ve srubu u Požáru. Dochází k jistým nacionálním třenicím, neboť Rusové vyčítají Čechům přílišný pracovní zápal a "komsomolské plamínky v očích" a Čechové Rusům, že nepracují. Na závěr tábora se odehrají dvě velkolepé hry, Jednak dokonale připravená pantomima znázorňující život, smrt a to, co je mezi tím, jednak veliká pouť se spoustou atrakcí. Jednu z nich připravuje kloboucký ochranář přezdívaný Šok a je to opravdu Šok. Skok do hlubin (provazová lanovka ze stromu) se změní pro jednoho z táborníků na Pád do hlubin. Naštěstí je patolog Luděk na místě, zkušeným proklepem zjistí, že kosti jsou celé, takže to nakonec dopadlo dobře.

Na podzim se jelo do Českého krasu a do Bozkova. V Českém Krasu bydlíme spolu s pár místními ochranáři na jejich základně u Karlštejna. Hledáme po okolí babyky a javory, abychom mohli znovu zasadit jejich semena. Pak taky něco i sázíme. Pozorujeme raky na vylidněné Americe.

Víkend v Bozkově se odehrává 17.-19.11. Vykopáváme odpadovou jámu a unikáme kulkám lovících myslivců. Po příjezdu do Prahy zjišťujeme, že začala revoluce.

Na Silvestrovské veselici na katčině chalupě se mj. soutěží o titul Mr. a Miss nejhezčí nohy. Po několikaleté odmlce se opět objevuje Vojta Petráček se svou sličnou ženou Markétkou - taktéž bývalou členkou nejstarší generace brontosaurů ve Věži.

1990

V tomhle roce dochází k několika revolučním změnám (kromě revoluce samotné). Definitivně jsme se nastěhovali do klubovny v Malířské. V období popřevratových změn reaguje pružně Pavlík a zakládá novou, ne SSMáckou organizaci a to Brontosaurus Praha 7. Stalo se tak dne 10.1.1990. Převedl na něj majetek bývalé KTOŽP, což nám umožnilo další existenci.

Protože vznikl zákon o civilní službě, nastoupil na ní u nás Kuba Čtvrtník. Protože je to hoch pracovitý a pořádkumilovný, vzal věci klubovní pevně do svých rukou.

V dubnu k nám přijeli belgičtí ochranáři, na výměnu za lidičky, kteří u nich byli loni a kteří k nim pojedou v tomto roce. Zorganizoval se pro ně víkend v podkrkonoší, u Vítkovy Huti. Spalo se ve škole a přesazovaly a zalévaly se bledule. To zaujalo Johanna, vlámského poslance za stranu Zelených Agalev. Prohlásil, že u nich se zavlažuje pomocí přehrad a začal přehrazovat sousední potok. Po hodině a půl úsilovného nošení kamenů řeka vystoupila z břehů a zalila bledulovou louku. Ta se změnila v bahno a tím naše práce skončila. Nevím, co tomu říkaly bledule, ale myslím, že už nic.

V dubnu se uspořádala i zajímavá akce u Srbska. To jsme totiž přijeli trávit akáty. Sekalo se, stromy padaly a Helena Soukupová jako jedubába potírala štětečkem nebohé stromy. Několika akátků se nám zželelo a tak jsme je vykopali a odvezli vlakem do Prahy. Lidé v metru a ve vlaku byli sice nečekaně vyrostlým lesem ve voze MHD překvapeni, ale protože jsme se tvářili jakoby nic, tak nám nikdo nic neřekl. S ranním východem smogu nad Prahou jsme potom pár nešťastníků vysadily na ulici Komunardů, kde by nic jiného než akáty nepřežilo.

Nu a přišlo opět léto. Stará garda horolezců s Pavlíkem, Luďkem, Helenou a Katkou jedou tentokráte do Julských Alp. Jsou to hory malebné, ale příkré - horské stezičky po kolmé skále nutily k pocitům, že doma je nakonec nejlíp. Nakonec ale všichni vydrželi i přežili.

Mirek Konvalina s Květou, Petráčkovými a Honzou jedou do Norska.

Skupina odvážlivců (Honza, Radka, Pavlína, Petr Trávníček, Láďa Havlíček aj.) opět pokusili své štěstí ve veliké východní zemi. Organizátor akce Honza všechny zfanatizoval historkami o hladových dnech a zoufalém popíjení oleje z rybiček z minulého roku, což se odrazilo v nacpaných batozích účastníků. Ale naši ruští přátelé se o nás tentokrát postarali velice dobře, takže naše bříška zůstala nenafouklá a hlad nebyl. Veliký výlet za strašlivou Moskvu jsme také udělali a to do jakési zubří a bobří rezervace. Zarazily mě aspoň pětimetrové betonové silnice tuto rezervaci protínající, ale snad sloužily opravdu ochranářům. V noci jsme udělali dobrodružný výlet do zakázané zóny k bobřímu jezírku. Bobry jsme neviděli, ale aspoň slyšeli. Dělají šplouch - šplouch.

Valaam byl opět krásný, noci bílé a západy slunce do vod Ladožského jezera tajemné. Poněkud pracovním úletem byla likvidace skládky jejím zapálením. A ta romantika, ten kvil racků na opuštěných ostrůvcích a stoleté severské sosny a limby sklánějící se ve větru! Tentokrát nám neujel vlak, ale loď. Nakonec jsme pluli na bárce s poutníky do svaté země. Byla bouře a nám bylo špatně. Ale neblinkali jsme, zachovávali jsme národní hrdost.

O Rusy jsme se pak starali na táboře v Troji a v Bozkově. Pracovalo se dílem v Botanické, ale z větší části v rozsáhlých zahradách Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Kromě Rusů s námi byli ještě dva mladí Vlámové, jedna Bulharka a několik Slováků z Ríšova tábora, který tu předcházel. Většina organizátorů na poslední chvíli onemocněla ,takže nakonec tábor vedl Pavlík skoro sám. Zde se nám povedlo uspořádat dle mého názoru nedostižné divadelní představení o strašné smrti dementní rodiny sadistických nepřátel životního prostředí.

Započala tradice besed v naší klubovně (mj. Just, promítání diapozitivů apod.) Na podzim se uspořádalo několik víkendů: v Prokopském údolí, v Poteplý; brigád - mj. opět v Psychiatrické léčebně, kde jsme nedokázali jednomu místnímu obyvateli vysvětlit, že nejsme z žádného pavilónu.

Skupinka dobrovolníků odejela do Belgie, kde týden bydlela a konverzovala v rodinách vlámských ekologů.

Helena Soukupová, zdatná to angličtinářka, začala na podzim vést vyučování angličtiny. Protože na ně chodilo jen asi 6 lidí, bylo to velmi intenzivní a hodnotné. Kurs pokračoval až do června 1991.

Protože Radka Blažejová se zapálila do koní, začalo se v tomhle roce jezdit na farmu huculů na Janovu horu u Vítkovic. Program byl ježdění za práci u koní. V tomhle roce se tam jelo organizovaně dvakrát (na jaře a na podzim), poté se tam jezdilo tak nějak individuálně, neb zájem o práci na téhle farmě byl veliký a vždy jen malé skupinky tam přijeti mohly. Pro většinu z absolventů těchto akcí to byly jistě veliké zážitky, spojené především s kydáním, pády a honěním laškujících koní po krkonošských loukách.

Markétka čekala dítě s Vojtou, a tak po velikém loučení od nás tihle dva z nejstarších členů Brontosaura zase odešli vstříc jiným radostem.

Na sklonku roku se informační list přeměňuje na Informátora, tj. čtyřstránkový časopis. Vzniká zásluhou Kuby a Ládi.

Silvestr byl důstojně oslaven a prožit v základní škole ve Volarech. Byla tam velikánská tělocvična, a tak jsme pořád hráli volejbal (i 1.1. ve 2h ráno). Taky jsme lyžovali a hráli Stalinův pomník - veselou to společenskou hru. Sešlo se tady hodně starších členů. To už se ale vlastně dá mluvit o další generaci v klubovně - staří odcházejí, mladí přicházejí.

1991

Náš nový časopis Informátor prochází svým prvním zářným obdobím. Má rozsáhlou redakční radu (Láďa, Kuba, Honza, Radka, Bára), jež jsou členy různých komisí (pro styk s mimozemšťany či pro likvidaci - v té je Bára, neb to je vlčák). Prvním šéfredaktorem je Láďa, později se tato funkce přesouvá na Honzu. Informátor střídá jména (Udavač, Květen, Červen ... Pestičid, Říjňoš ad.), vychází v něm veselý komiks Zledobře, malovaný Radkou, dokonce i veliká soutěž o uhodnutí stupně utaženosti opasku Brontosaura na obálce.

Vzniká taky dětský oddíl Brďo, který vede skupina lidiček s Radkou, Honzou, později Honzou Kindermanem, Ájou, Olinou, Láďou. Oddíl je docela mrňavý, má asi 6 členů.

Láďa s Honzou Činčerou zorganizují víkend na Katčině chalupě, kde se podle stop záhadných vyšetřovatelů Tschmuchalla a Fishtrowna stopuje ztracený obraz Salvatora Daliho. Pavlík (už se mu tak vlastně neříká, takže od příště Pavel) zorganizoval víkend ve Zvířeticích - to je takový brontousauří hrad u Bakova nad Jizerou. Jako obvykle se ničilo - bouraly se fragmenty předchůdce stavěného ekocentra v Podhradí. Ve spolupráci s panem Ladislavem Zvířetem ze Zvířetic (Láďa Havlíček) se zde odehraje veliký boj o území na mapě a taky o veliký sladký erb, který upekla Radka. Povedená byla hra s řadou úkolů v okolí - mj. sbírání věcí na "p". Vyhrála skupina, která přinesla mrtvého ptáka a popelnici. Z tohohle víkendu k nám přišla Ája, Honza Kinderman a Hanka Beranová.

Dále a dále se pracuje na Haltýři, pálí se, vysekává a staví a zpravuje zábradlí.

Honza Činčera a Pavlína využívají v létě Pavlových zahraničních kontaktů a jeli na tábor pořádaný organizací Scottish Conservation Project na nejsevernějším orknejském ostrůvku North Ronaldsay.

Pavel organizuje opět tábor v Troji (s týdnem práce v PBZ a týdnem rekreace ve Volarech). Na tomhle táboře se objevila mj. Olina, Martin Švancar, Alenáš a taky Collin ze Skotska. S tím byla legrace, protože nás stále na něco zval - poprvé v životě si připadal bohatý. Bylo tam poměrně málo lidí, asi jenom 15.

Vlaštovka zorganizoval opět týdenní tábor v Bozkově. Byl velice vydařený, hodnotí ho jako nejlepší v jeho organizátorské kariéře. Z něj k nám přišla Edita s Eliškou.

Oba Honzové, Ája, Láďa a Olina uspořádali týdenní tábor na Ájině chalupě u Mladé Vožice pro svoje Brďata. Těch bylo pět, takže bylo dosaženo individuálního přístupu, což je jistě sen mnoha pedagogů. Organizátory to velice bavilo, nicméně oddíl se brzy potom rozpadl pro nedostatek času vedoucích i děcek.

V říjnu se odehrály dva významné víkendy. Ten první Nový epochální výlet Brontosaurů z Prahy 7 tentokrát po stopách K.H.Máchy aneb postgraduální kurs českého romantismu byl organizován Mistrovými potomky Janem Květoslavem Máchou (Honza), Anežkou Věnceslavou Máchovou (Olina) a Vincentem Havlem Máchou (Láďa). Víkend byl putovní po Českém Ráji a předčítaly se na něm Máchovy verše. Stejné složení organizátorů se podílelo na vzniku Pavlovských her, veliké to olympiádě ve Volarech. Účast byla vysoká a disciplíny náročné.

Martin taky donesl zprávu o brontosauřím bále pořádaném KHB FEL, a tak vznikla tradice ježdění na bály, kde se pak hrálo, pracovalo a v noci trsalo, případně honil Pelvis Melvis, největší vodvaz v dějinách cocandballu.

Silvestr je oslaven ve Volarech, je tam ale spousta neznámých lidí a příliš se dle mého názoru nepovedl…

1992

V únoru domluvil Martin se svým známým bačou týden bydlení ve sněhem zaváté Velké Fatře. Srub děravý byl, voda mrzla, vlci vyli, sněhu bylo jistě několik metrů, prostě to byla paráda! Nejlepší bylo sjíždění kopců po zadku, no zkuste to dělat v létě.

Pokračuje ježdění na koně, výroba Informátora - který obsahuje řadu jistě zajímavých článků, brigády na Haltýři a besedy (např. s Pavlíkem o rychločtení).

Pavlík s Pavlínou, Luďkem a Helenou jedou tentokráte do rakouských Alp na Dachstein.

Protože Pavlovi se už žádný tábor organizovat nechtělo, vznikl problém, zda zachovat tradici lét v Troji, či nikoliv. Nakonec vznikl nový organizátorský štáb s Honzou, Láďou, Martinem, Olinou a Ájou a na světě se objevil tábor Nový epochální výlet Kryštofa Kolumba, tentokrát do Ameriky v Troji a na Filipově Huti. Tu jsme si ještě jeli omrknout v červnu na velice příjemném vandru. Na to, že to byla premiéra, se myslím tenhle tábor docela povedl. Kryšpína Kolumba sice snědli domorodci, též objevení Ameriky provázela veliká bouře, ale průzkum Nové Země ve Filipohuťském okolí proběhl uspokojivě. Co poněkud bublalo byly vztahy mezi jednotlivými organizátory, kteří se rozdělili dle pohlaví do dvou vzájemně se kritizujících týmů. Ale i zde nakonec došlo ke smíru. Z tohohle tábora k nám přibyla Káča, Jirka Neustupa a Kuba Šmíd.

Petr Trávníček zorganizoval úspěšný tábor v Křenově.

Vlaštovkův tábor Bozkově se ale výrazně nepovedl, neboť na něm Jirka skoro pořád nebyl a Petr Říman coby černá ovce hrál svoji roli příliš dobře.

V srpnu je ještě uspořádán týdenní vandr po Bílých Karpatech.

Na podzim organizuje Honza, Edita a Eliška potáborový víkend na Psím Zubu v Posázaví. Velice se povedl, pěkně jsme se vyřvali. Honza s Pavlínou organizují v listopadu akci nazvanou Tibet, odehrávající se v Bozkově. Provádí se na ní jóga v podání Pavlíny a meditace o evoluci v podání Honzy. Taky se opravuje Vošmenda.

Z Bálu přicházejí další lidičkové, Rosomák, Marek ad. Společně se sestrami Kazdovými utvoří divadelnickou partu a s velkým úspěchem hrají loutková představení o vlku a prasátkách pro malá děcka.

V listopadu vzniká skupina Olgoj chorchoj. Hraje v ní Edita, jsouc kapelnicí, Eliška, Martin, Honza, později Tomáš a Láďa.

Informátor dostal definitvní jméno jako Haltýř.

Silvestr je opět ve Volarech. Hrají se různé hry, mj. neekologické dračí doupě. Krev teče proudem, ale dobro nakonec zvítězí nad zlem.

1993

V klubovně vzniká profesionální Brontosauří ekologické centrum Zelený klub, tedy BEZK. Pracuje v něm hlavně Pavel a Radek Svítil (významný to člen Recyklační skupiny). Jedním z výstupů jejich činnosti je měsíčník Pecka, do jehož výroby se postupně připojují další a další brontosauři. Je to opravdu legrace!

A opět tady je Fatra. Sněhu je sice míň, ale o to víc to klouže. Nakonec nás vánice a propuklé choroby přinutí k dřívějšímu návratu. V lese stále narážíme na medvědí stopy a trus, což náš rozhovor stáčí stále na medvědí téma. Jedné noci odešel Ríša na malou a když se vrátil, vypadal zděšeně. "Vstávejte, venku je medvěd!" vzbudil všechny. Sice ho neviděl, ale slyšel jak se přehrabuje v zásobách před chatou. Osazenstvo srubu začalo přemítat, zda se medvědovi podaří odemknout chatu, nebo ne a koho ohlodá prvního. Lidičky se dílem třásli hrůzou, dílem ohmatávali sekerku a dílem křičeli, že chtějí spát. Asi po hodině usnuli všichni. Do rána napadlo trochu sněhu a po medvědu ani vidu ani slechu. Zda tam byl, či ne, je dodnes nevyřešené.

Veliká lyžovačka se taky odehraje pod Martinovou taktovkou na chalupě v Orlických horách a další zimní akci uspořádá Martin s Editou a Olinou a Kubou na Kozákově. Účastníci zde dostanou přiděleny role a pak musí dohromady zahrát představení. Pozoruhodná byla kombinace dr. Mengeleho v podání hřmotného Kyseliny a Sněhurky zahrané Jakubem Čtvrtníkem.

Honza s Olinou dali do pořádku klubovní knihovnu, ze které teď již bylo možné nejen si půjčovat, ale i něco nalézt.

Na jaře jsme se již po druhé vydali do Tibetu, tentokrát na půvabný zámek Valeč. Slunce hřálo, bylo to velice příjemné. V červnu zorganizoval Martin veliký hon na Drákulu, kterýmžto byla Edita. Maskovaný upír Honza ovšem všechny účastníky po cestě zahryzl, takže k Drákulovu sídlu na Haltýři dorazila skupinka fanatických upírů a Martin měl co dělat, aby z nich svěcenou vodou udělal normální bytosti.

V červnu se taky v klubovně uskutečnil první koncert skupiny Olgoj chorchoj. Měl překvapivě přes nízkou kvalitu veliký úspěch.

Letní tábor Cesta do jiného světa organizoval tým s Honzou, Editou, Martinem a Láďou. Odehrál se dílem ve světě starém v Troji, kde se stávalo v 4.30 a nelidsky dřelo v Úholičkách u firmy Jena, dílem ve světě lepším na Filipově Huti, kde se nepracovalo vůbec. Myslím, že to byl velice vydařený tábor, s vyjímkou veliké hry, kterou zákeřní organizátoři - Bohové pro účastníky připravili. Ta spočívala asi ve 40 km pochodu Šumavou s pytlíkami vody na zádech. Bohové nadávali na loudající se účastníky a ti nadávali na Bohy. Ale i to se zvládlo a na veliké slavnostní pouti a tanci v oděvech jen z přírodních surovin se jistě vše zapomenulo.

Petr Trávníček se svým týmem uspořádal tábor v Žacléři. Měl málo lidí, ale akce se docela povedla, recykloval se papír a i jiné kratochvíle se prováděly.

Pavel zase uspořádal veliký autobusový zájezd do Jottunheimen - to jsou takové hory v Norsku. Hory byly divoké, zima hrozná, ale akce výborná. 30 jejich účastníků se v průběhu dělilo do několika skupinek. Jednak se po dvou dnech chůze oddělili romantici, kteří dali přednost romantickému ježdění parníčkem po jezeře Gjende, před pěší turistikou, pro kterou se rozhodlo zdravé jádro Brontosaura Praha 7. Dál jsme se dělili dle používaného vařiče na benzíňáky s Aljošou, plyňáky a vychrtlíky s lihovými vařiči. Lihové vařiče v popularitě zcela propadli. Sice nic nevážily, ale zase v horách žraly strašně moc lihu, který byl brzy na příděl a půl ešusu rýže na den není při horské námaze zrovna moc. Benzíňáci s Aljošou zato měli hody. Každý den kotel hub na benzínu, prostě žranice. Sice smrděli benzínem, ale nakonec se každý ještě přišel ohřát k mohutnému benzínovému plameni. Že to může mít i háčky se ukázalo na Pavlově vařiči, který předposlední den uspořádal velkolepý ohňostroj. Zdánlivě tedy toto vařičové klání vyhráli plyňáci - ale já myslím, že ti se zase připravili svou dokonalou technikou o všechnu romantiku.

Na podzim uspořádal Honza s Láďou veliký víkend v Továrně na iluse, v šumavském snu nadšence Mirka Tenčla z bývalé ČSOP Aqualica. V prostředí připomínajícím Drážďany po výbuchu se hrála i veliká noční hra Boj o světlo, při níž chudáci človíčkové (sešlo se jich tu rekordních 22) chodili za zvukem a hledali se zavázanýma očima východ z podzemní továrny. Našli.

Olina s Kubou zase uspořádali víkend Dotkni se stromu v základní škole v Husinci. Víkend byl nepracovní a zaměřený na vnímání přírody i jinými smysly, než jenom očima.

Asi 60 lidí se nás vtěsnalo do klubovny na přednášku PhDr. Merhauta o hlubinné ekologii, ale odehrálo se i dost jiných zajímavých besed (např. s doc. Vančátem o ekologii a umění, s odpůrcem a příznivcem jaderné energie ad.).

Taky se zuřivě odpracovávalo víc jak 800 brigádnických hodin v Botanické zahradě.

Objevilo se v tomhle roce spousta nových lidiček, mj. Zuzana - Ježek, Šárka, sourozenci Karlíkovi ad. Asi by se dalo mluvit už o šesté generaci lidiček v klubovně.

Došlo k výměně šéfredaktora Haltýře. Honzu už totiž přestalo bavit mořit se s cyklostylovanými hnusy (jejichž výroba zpravidla zabrala tak dvanáctku - od tří do tří) a předal funkci Láďovi. Ten použil novou techniku a nový, xeroxovaný A5-kový Haltýř byl na světě.

Jakub Čtvrtník u nás dokončil civilku a předal štafetu novému civilistovi Martinovi, který od ledna 1994 nastoupil na jeho místo.

Silvestr se udál opět v Husinci. Sníh nebyl, ale chodilo se na výlety, sportovalo a hrály blbárny. A na závěr opět krvelačné Dračí doupě.

A nastal rok 1994 a s ním konec mého vyprávění.